Začínám s blogem... Říká se, že se má začít vtipem... Muhehe... Já vtipem začínám... Píšu poprvé v životě romantiku.... Asi určitě mi nesedne, ale co by... :D Vždycky se můžu vrátit k mému oblíbenému psychologickému žánru... Třítečková epidemie mě nutí přemýšlet.... A tak kdyby jste něčemu nerozuměli, páč je to zmatený.... Pište! Já lidi matu, když přemýšlím! Někdo by mi to měl zakázat :D
Uši nevnímají okolní svět, oči sledují ubíhající mraky na nebi, žádné starosti jen on. Ten který mi vždycky dokáže zvednout náladu. Probouzí ve mě smutek, radost a štěstí. Nikdo jiný to nedokáže... Jen on. Ten dokonalí, kterého mám ve svém srdci. A v hlavě jeho uklidňující hlas, který slibuje, že všechno v dobré obrátí, že jsem se narodila s nějakým účelem a že na mě někde čeká někdo, kdo mě bude mít rád. Musí se jen hledat a neprošvihnout to. To stále se opakující fráze My my, my my, oh give me love od Eda Sheerana mi otevřela srdce. Najednou mi příjde tráva na louce měkká a vítr nesoucí vůni jara příjemný. Život je krásný. A zase Give me love!
Při odbití starých rozbitých hodin pátou jsem se zvedla z louky, na které jsem proležela celí den se sluchátkama v uších a vydala se na milost a nemilost domu pod kopcem...
Těžko by se to dalo nazvat domovem. Domov je prý místo, kde se cítíte příjemně, kde jste v bezpečí a kde jste rádi. Proto tento dům nikdy nenazvu domovem! Nikdy! Nikdy! NIKDY! nenazvu dům ve kterém bydlím domovem! Není totiž můj, ale náš a na to nesmím zapomínat... Já na něj nemám právo! Už nikdy neuslyším zvuk mích vnoučat, nadávání mé dcery a jejího manžela... Nikdy... Nikdy nebudu šťastná taková, jaká jsem teď! Možná proto, mě tak rozesmál nápis na protějším baráku, nasprejované černo-červeně na zdi baráku na odpis... Maybe it´s time to change! Rozesmála mě ta ironie! A možná i to, že Meybe někdo onou červenou přeškrtl, aby bylo jasné, jak to myslel.... Ale rozhodně, když to někdo psal, ani ho nenapadlo, že ten nápis se jednou stane prokletím města....
Dřív, když byli ještě všichni živí a spokojení, v době, kdy domov ještě byl domovem, v té době se stala ze dne na den z mojí země troska. Z lidské společnosti ovce stojící v řadě... Najednou jsem si připadala jako v Orwellově románu. Všechno bylo bezbarví, všichni byli přestěhováni do měst a vesnice následně bombardovány. Nikdo neměl na výběr. Všude ho sledovali kamery, soukromí přestalo existovat a volnost, právo a mír se stalo legendou... Někteří lidé začali pochybovat o tom, jestli to tak nebylo už od začátku. Na odpor byli všichni vystrašení z armády a na vesnice, kde dřív bydleli si nikdo nevzpomněl. "Všechno bylo tak, jak má být." Teda asi bych si to myslela, kdybych nenašla něco, co se náhle stalo důležitějším, než můj život.
Byl to deník, který jsem si ukořistila, když jsme bydleli ještě v paneláku a pod námi bydlela taková věčně depresivní, stará paní. Když umřela, zjistilo se, že nemá chudák příbuzné a tak jsme se všichni vrhly na její věci a rozebrali jsme si, co jsme chtěli. Tehdy mi to přišlo normální. Narodila jsem se v postapokaliptické době a tak jsem nic jiného, než bílé stěny mého pokoje neznala. Nikdo nám nikdy nedovolil odejít z toho ´baráku před dovršením 15 let. A mě bylo 13.... Každopádně než jsem se dostala k něčemu pořádnému, všichni už všechno vybílili a zůstala jen kniha napsaná úhledným písmem. Tak jsem si ji vzala. Kdyby mi někdo někdy řekl, že tyto pohádky o kytce mi změní život.... Asi bych se mu vysmála a poslala ho na úřad, odkud by ho převezli mimo město jako pomatence. A přesto jsem si to přečetla... Ale hned při otevření mi bylo jasné, že to není enciklopedie, o tom, jak ty rostliny vypadají. Byl to deník. Deník té staré paní, co psala o tom jaké má vnoučata, a dceru, o svém mládí, jak se stala punkrockerkou, jak se zamilovala do své kamarádky, jak komunikovala s lidmi přes internet, jak vypadal svět venku, ve vesnici jménem Brno a jak se žilo. A pak tu byla poslední kapitola "Velký bratr" kde srovnávala svět co je dnes, se světem z Orwella, což byl podle všeho spisovatel. Kupodivu moc rozdílů nenašla. A tak už jsem se netěšila na to, až mi bude 15 a uvidím svět venku.... A když se blížili mé narozeniny mé patnácté... Udělala jsem tu nejhloupější věc a nejchytřejší jakou jsem mohla udělat! Skočila ze čtvrtého schodiště a když se mě pak ptali kam chci odvést, protože takového pomatence jako jsem já tady nechcou, vykřikla jsem jediné místo, kam jsem opravdu chtěla. Vykřikla jsem místo, kde žila ta stará paní. Vykřikl jsem Brno! Pak mě jen uspali a odvezli co nejdál od města. Byla jsem šťastná, když mě vyložili tam, kde jsem chtěla být... Pod vrstvou trávy jsem poznávala koleje, jak popisovala ta stařena v Deníku, poznala jsem toho mnohem víc. A byla jsem šťastná. Nakonec, když jsem našla její dům a na vedlejším baráku si přečetla co tam někdo nasprejoval, rozhodla jsem se, že já Sandra Roillinghová jsem umřela při skoku ze schodů. Nyní jsem Fredie. Ta paní z toho bytu pod námi a nechám jí dožít se návratu. do té její milované a zároveň nenáviděné krajiny. Do místa, kde nikdy nebude můj domov, ale přesto jsem šťastná, protože tu mám vše, co tu musela nechat, včetně její mp3 a sluchátek. A i když to není domov, já Fredie tady umřu!
(Pro ty kdo neví, kdo je stařena, ať se zamyslí, jinak děkuju všem kdo to četli a není to sice love story, ale bylo to taky původně myšleno jako mikropovídka... Takže :D pápá děcka... Pro zatím)
Žádné komentáře:
Okomentovat